DEN 80: NĚCO NA TOM MÍČKU JE

Všichni jsou normální, jenom já jsem letadlóóóó!

Uííííí!

Míííčeéééék!

Jóóóóóó!

Moment!

Zrada!

PANIČKO!

Tys to NATÁČELA?!!

DAY 79: ZDE JSOU MYŠI!

Panička přišla domů nějaká smutná a utahaná.

Nerozveselilo ji dokonce, ani když jsem jí podrápala koleno a narvala čumák do oka, takže to bylo vážné.

Myslela jsem, že procházka teda asi padá, ale to jsem se pletla.


Šly jsme ven. A do LESA!!!

Bylo tam strašně moc cestiček.

A strašně moc čuchání.

A potkaly jsme MYŠ!

To si takhle s Dorotkou ťapkáme, čucháme sem a čucháme tam a najednou pár kroků před námi sedí na cestičce MYŠ.

Jako prostě sedí, chápete?!
Jako pecka.
I když pecky teda nesedí. Pecky spíš jako leží.
Tahle myš neležela.
Seděla a DRZE KOUKALA!

A já teda taky koukala, celá štajf.

Myš si mě změřila, otočila se ODEŠLA do trávy.


V tu chvíli mi došla ta nebetyčná DRZOST, ale to už bylo pozdě, protože panička držela vodítko a byla ve střehu.

Vyluxovala jsem to tam čumákem tak důkladně, že jsem si skoro obrousila fousy, ale myš už byla samozřejmě fuč.

Tak si píšu na seznam významných míst k myší louce taky MYŠÍ LES!

Psí život je prostě báječný, když je plný myší!!!

DEN 78: TO BYLO O FOUS!

Panička přinesla něco nádherně šustivého.
Což by správně mělo taky znamenat strašně dobrého,
A vhodného pro hodné pejsky.

Přitom se panička rozhlížela, kde má kocoura Zachariáše, což ve mně vzbudilo strašné podezření:
Co když chce tu úžasnou šustivou strašně dobrou věc DÁT JEMU?!!!

Zaujala jsem strategickou pozici (buď si mě všimneš, nebo se přerazíš) a nasadila výraz hodného, leč hladového pejska....

...a tahle fotka zobrazuje okamžik, kdy mi to došlo...

...byla to ODČERVOVACÍ PILULKA!
Fujtajbl, to teda bylo o fous!
Naštěstí ji nakonec přece jen dostal Zak.

Musím být trochu opatrnější a žebrat, až když jsem si jistá, co má panička v ruce.
Ale zase...co když někdy něco zmeškám?!
To jsou strašná životní dilemata, to vám povím!

Naštěstí to má happy end.
Dostala jsem mlíčko!
Miluju mlíčko.
A když něco miluju, tak to rychle chlemtám.
A pak jsem celá omlíčkovaná.

Což vůbec nevadí, protože mlíčko je BOŽÍ!
I za ušima!

DEN 77: JAK ŠEL ČAS...

No tak nejdřív jsem samozřejmě byla štěně.

Určitě jsem byla roztomilá a okouzlující, akorát si na to teda moc nepamatuju. Ale asi je to dobře, protože to prý jinak nebylo nic moc.

Pak jsem byla v útulkovém depozitu. Byla tam spousta kámošů a já jim všem šéfovala. Aspoň tak si to pamatuju JÁ.

Když si mě tam vyzvedla panička, nebyla jsem si tak docela jistá, do čeho jdu. Tak jsem byla radši preventivně hodná a celou cestu autem jsem ležela jako pecka jejímu kamarádovi na klíně.

To bylo naposled, co jsem byla hodná, říká panička. Ale to ona jen tak špásuje.

Pak jsem měla stádium "hrozně chlupatá".

Vidíte ty uši? Super, že jo?

To bylo moje rebelské období.

Zvažovala jsem piercing, ale pak jsem udělala scénu při očkování a panička mi vysvětlila, že piercing taky píchá, tak jsem to zase zavrhla.

Z chlupatosti a  nohatostí jsem posléze vyrostla a stala jsem se krásně uhrančivě černou a lesklou.
Doufala jsem v nějakou filmovou kariéru, ale vzhledem k tomu, že pouze dvě fotky se povedly tak, že jsem na nich nebyla vidět jako rozmazaná černá čára, neměla jsem dost velké portfolio, aby si mě v Hollywoodu všimli. Jejich škoda.

Poté následovalo moje filozofické období (znáte to - meditace, rozjímání, hluboké ponoření do svého podvědomí, uvažování o cestě, kterou se dál vydám, o smyslu života a vesmírů a vůbec), které trvalo cca 15 minut.










Nakonec jsem se rozhodla pro literární kariéru, a taky panička zmiňovala, že by mi vůbec neuškodilo, kdyby se ze mě stal HODNÝ PES...a tak vznikl tenhle BLOG. A takhle mě znáte....šílenou a geniální a vzornou a ne-zas-tak-vzornou, majestátní a rozpustilou, ale za všech okolností s opravdu UHRANČIVÝM POHLEDEM!

 KUK! 

DEN 76: JSEM STÁLE HODNĚJŠÍ PES

Ten pokrok je prostě vidět.
Je hmatatelný.
Dokonce do něj můžete i šlápnout!

Tady je důkaz:

Pravda, nabourala jsem se paničce do tašky.
A vytáhla jsem odtamtud kilovku cukru a rozcupovala ji.
A rozházela cukr po celé chodbě.

Ale sežrala jsem sotva DVACET DEKA!!

Jestli tohle není pokrok, tak už nevím, co.

DEN 75: JAK SE TO MÁ S MÍČKEM

Popravdě, moc celé to nadšení nad míčky nechápu.

Jako jo, jsou kulatý.
A kutálej se.
Fajn.
To ovšem nutně neznamená, že je musíte honit jako šílení, že jo.

Ale tu a tam...tu a tam je to legrace.

Na chvíli.

No dobře, možná na trochu delší chvíli

Nesahej mi na můj míček! Sledujete, jak profesionálně ho umím nosit...ehm..upustit...ehm...žužlat!

DEN 74: TAKOVÉ TO DOMÁCÍ ŠMRDOLENÍ

To nás tak někdy popadne...

Přesněji řečeno tak dvakrát, třikrát za večer.
Nejlíp, když si panička pěkně tiše čte nebo kouká na film.

To se bez jakéhokoli důvodu s Dorotkou obě najednou odněkud vynoříme a začneme se okolo paničky ochomýtat, hemžit, oblézat a mrcasit...prostě jedním slovem se šmrdolíme.

Zahrnuje to stepování na místě s doprovodem visícího blízáku a vrtivého ocasu.

Poskakování a hravě ožužlávání libovolných končetin, které máme na dosah.

Vzájemné okusování, šlápání si po hlavě a paniččiných nohách.

Ducání hlavou do koček.

A šplhání po paniččiných nohách a hlavě (zadní nohy nohy, přední nohy hlava. Je hrozně praktické být čtvernožec!)

A když je pak panička dostatečně pošlapaná a oslintaná, tak si jdeme zase lehnout. A už se těšíme, jak si příště zase pěkně zašmrdolíme.

DEN 73: VĚCI, CO NECHÁPU

Jsem chytrej pes.
To je, doufám, v podstatě daný, že jo.
Hloupí psi nepíšou blogy.
Aspoň ne často.
Myslím.

Ale stejně...jsou prostě věci, co NECHÁPU.

Jaktože je voda tak super, když procválám kaluží a je to taková otrava, když mě koupou.

Proč panička myje okna a já je pak musím pracně znova očumákovat. Pravda, jde mi to rychle, ale stejně...místo mytí mě mohla drbat, že jo.

Jaktože panička smí vybírat z kočičích nočníků hovínka a já nesmím.
Já bych to dělala fakt ráda! Zadarmo! A ve volným čase!

Proč panička nosí ňamky z lovu v igelitkách a já je pak nedostanu na hraní.
Ty igelitky, ne ty ňamky. S ňamkama se nehraje, ňamky se žerou.
Igelitky, naproti tomu, se skvěle škubou na maličký šuflíčky, co se mi pak lepí na čumák. Taková legrace a panička říká, že je to fuj.

Což mě vede k té největší záhadě - jaktože mě má panička ráda a přitom skoro všechno, co je největší zábava, je fuj?!

Život je prostě strašně složitej.

(Ale já na to všechno jednou přijdu!)

DEN 72: TAM! TAM JE TO MÍSTEČKO!

Dneska vám prozradím zásadní osobní tajemství.

Protože k čemu jinému by byl internet, že jo.

Panička - zcela neodůvodněně a velice přehnaně - o mně tvrdí, že jsem magor.

Jako je pravda, že jsem trošku živější, že jo.

Prostě se ráda bavím, jsem sportovní typ a ráda potkávám nové lidi.

Což se dává najevo například tím, že jim skáču na hlavu.

A shazuju věci ze stolu.
A lezu po kuchyňské lince.

Jednou jsem skočila šipku z okna v prvním patře. Bylo to SUPER!

Lítám jako šůs, takže jsem na většině fotek rozmazaná.
(Netuším, co je to šůs, ale zvukově to celkem odpovídá)

Ale existuje způsob, jak ze mě udělat nehybného blaženého psa.

Mám totiž VYPÍNAČ.

No fakt. Svědecky potvrzeno.

Stačí mě drbat na tom jednom jediném určitém místě a ani se
nehnu.


Jsem pejsek-šutráček.
Sochapes.
Nejhodnější pes pod sluncem.

Dokud drbete, ovšem.
Ani o vteřinu dýl!

DEN 71: O KOČKÁCH

Kočky jsou dvojího druhu.

Ty, co se se žerou a ty, co se nežerou.
Teda jako samozřejmě ani ty, co se žerou, se nežerou, že jo.
Ale dělá se, jako že jo.

To se na ně vyběhne se strašným řevem na zahrádku a ony utíkají a je to velká legrace.
Kolikrát se i panička přidá a pokřikuje na ně: "Fuj!" a "Necháš toho?!"
Teda aspoň myslím, že to pokřikuje na ty kočky.
Na koho taky jiného, že jo.
Akorát, když teď tak o tom uvažuju, trochu mě mate, že jim tyká.

No a pak jsou tu naše kočky domácí.
Na ty neřve, leda když si nechtěj hrát.
Hrát si s kočkama, to mě baví.
Vypadá to tak, že já je honím a ony utíkají a taky je to velká legrace.

Kočky jsou fajn.
Teda kromě momentů, kdy žerou MOJE žrádlo, co panička nechala na stole PRO MĚ.
A když je nebaví si hrát, vylezou někam nahoru a koukají na mě DOLŮ.

Ale já jim jednou ukážu.
Vylezu na kuchyňskou linku a budu já koukat dolů NA NĚ.
Už to trénuju!

DEN 70: SVĚT JE ZASE V CAJKU

 Víte, co je to nejlepšejší na světě?

Teda kromě žrádla. Žrádlo je BOŽÍ!

A kromě plechovek. Ty jsou taky BOŽÍ!

A honění myší.

A drbání pod bradou.

A žrádla.

Aha, to už jsem říkala. Ale to nevadí, protože žrádlo je MOC BOŽÍ!

Ale to úplně, úplně nejlepšejší na světě je, když je všechno jako obvykle.

Panička je doma.
Krmí nas jako obvykle.
Vstává a chodí spát jako obvykle.
A před spaním dostaneme granulky jako obvykle.
A ráno nedostaneme nic, jako obvykle (no jo, já vím, to je není zas tak super, ale zase se na to dá spolehnout).
A večer dostanu vylízat konzervu, jako obvykle.

Život je fajn. Rutina je nejlepší přítel psa.
Teda panička je nejlepší přítel psa, ale rutina je těsně druhá!
Však víte, jak to myslím.

A teď si jdu jako obvykle trochu pohonit kočky před spaním.
Určitě to mají taky tak rády, jako já.

P.S. Tady na fotografii romanticky čuchám k anglickému zvonku, který panička pracně vypěstovala na Smečkovišti. Že jsem na něj o pár chvil později šlápla, to byl čistě nevinný omyl. To se může stát každému, kdo má čtyři nohy!

DEN 69: PANIČKA JE DOMA!!!

Panička je doma!
Panička je doma!!
Panička je doma!!!
Panička je doma!!!!

Myslela jsem, že bude nějaká dokumentace z vítání, ale to lidi vůbec nejde, dokumentovat, když musíte skákat a štěkat a kníkat a vrtět ocasem a olizovat a skákat a skákat a skákat, protože...

...panička je doma!
Panička je doma!!
Panička je doma!!!
Panička je doma!!!!

Jsem šťastnej pes!

DEN 64: PANIČKA JE FURT FUČ

Panička pořád není doma.
Aspoň že je dost hlazení a drbání.

A taky hlídací lidi zapomínají různé sežratelné věci tam, kde je najdu.

A sežeru.

Například cukřenku s cukrem.

Našla jsem.

A sežrala jsem.

Jsem sladký pejsek!

DEN 60: ZRADA!

Panička nás opustila!
Svoji smečku!
Svoji oddanou smečku!!

Čula jsem, že se něco chystá, už včera.
Panička vytáhla tu červenou věc, se kterou pak vždycky zmizí.
A taky že zmizela.

Aspoň že nám s Dorotkou zařídila služebnictvo.
Monika s Aničkou nás budou drbat a hladit a dají nám ňamku a dokonce se podělí i o večeři, když budeme hezky loudit.
To panička netuší, protoži jinak by nám to zatrhla.

Takže to má aspoň trochu světlou stránku.
Ale stejně - bez paničky to prostě není ono...

Prý bude pryč týden.
Ale já nevím, co je to týden, tak ji budu vyhlížet každý den.
Třeba týden znamená totéž, co zítra.

DEN 59: DIVNÝ PŘÍPAD S CHLUPAMA

Teda ne, že by ten případ byl chlupatej, že jo.
Ale s těma chlupama to teda divný je.

Panička mě každej večer vyčesává, což je super.
Něco mezi hlazením a drbáním, prostě BLAHO!

A vždycky mě přitom chválí, jaká jsem úžasně černá.
A lesklá.
A krásná.
Jaký mám nádherný hladký chlupy.


Takže dokud jsou chlupy NA MNĚ, jsou super věc.

A teď přijde to divný:

Jakmile jsou TY SAMÝ krásný, černý, hladký, lesklý chlupy na podlaze, tak už prý nejsou super.
Tak jsou prý otrava.
Prý je jich dost, že by z nich panička mohla pokládat dalšího psa!
A to je teda prej jako špatně.

No tak vám nevím, jak to teda s těma chlupama je.
Ale já je mám prostě ráda všechny, protože jsou MOJE!

Krásný.
Černý.
Lesklý.
Chlupy.
Všude.

DEN 58: HANEBNÁ POMLUVA

Ráda bych se rázně a důrazně ohradila proti pomluvám, že jsem se snažila uvařit si k večeři kocoura a že mi v tom zabránila jen neschopnost otočit knoflíkem sporáku.

Je to samozřejmě naprostý nesmysl.

Ve skutečnosti mi v tom zabránilo to, že se mi nepovedlo napustit do hrnce vodu!

DEN 57: A TO JAKO BYLO CO?!

Panička má doma schovanýho úplně cizího psa!

Na stole!!

Vůbec to nechápu!!!

A taky mi asi nefunguje čumák, protože žádnýho psa necejtím.

Když psovi nefunguje čumák, jako kdyby neexistoval. Teda ten pes. Takže neexistuju.

Možná ten pes na stole existuje a já ne!

Jsem existenciálně zmatená, říká panička. Ale mě dělá hlavně starost ten nefunkční čumák. Jdu si zkusmo očuchat kočky.

Je to dobrý! Smrděj jako vždycky!!

DEN 56: JAK JSEM SE NESTALA KRÁLOVNOU MAJÁLES

Už jsem měla našlápnuto.

Bylo mi řečeno, že královna majáles musí být půvabná.
To sedí.

Že musí umět vnešeně sedět a tvářit se laskavě a povzneseně.
No problemo.

Že musí být nejkrásnější široko daleko.
To samozřejmě jsem.

No jo, ale pak jsem zjistila, že má mít za ušima nějaké barevné lupení nebo co.
Pfff!
Jako každý slušný pes jsem se pěkně otřepala, až to lupení lítalo široko daleko.
Prý nějaká pampe-liška.
No tak liška to teda nebyla, to vám můžu říct rovnou.
Kdyby mi někdo dal LIŠKU za uši, to by bylo úplně jiné tóčo, to mi věřte!

Tak snad prý napřesrok, až budu ten hodný pes!

P.S. Dorotka to taky zkoušela, ale prý je na to moc maličká. Zato má nejdelší jazyk na louce! Ale to prý není na královnu Majáles ta pravá kvalifikace, povídali.

DEN 55: AUTOMATICKÝ OLIZOVACÍ ČISTIČ

Skvělá vymoženost do každé domácnosti!

Zvrhnete občas sklenici mléka?

Pozdě zjistíte, že v sáčku byla díra?

Vysypete, upustíte, upadne vám cokoli jedlého?


Nezoufejte!
Moderní hospodyňka ví, jak na to.

POŘIĎTE SI AUTOMATICKÝ OLIZOVACÍ ČISTIČ!

Vyčistí a nablýská podlahu během pár minut.
Spolehlivě a beze zbytku.

A ještě vás za to bude mít rád!




Že to byl právě ten AOČ (Automatický olizovací čistic), kdo ze stolu čmajznul otevřený kelímek se smetanou a nesl si ho na pohovku k vylízání, to tu nebudeme rozmazávat, že.

To je jen takový drobný, nepodstatný detail.

Podstatné je naopak to, že po zásahu AOČ byla podlaza olízaná dočista dočista!

DEN 54: CHYBIČKA SE VLOUDÍ

Jsem rozbila paničce hrneček.
Její oblíbený.

Omylem, samozřejmě.
Myslela jsem, že z toho stolu nespadne, když do něj narvu čumák.
Spadnul
A když spadne, myslela jsem, že se nerozbije.
Rozbil se.

Panička se zlobí a je smutná.

Zkusila jsem sklopit uši dozadu, jako že je mi to líto, ale nerozveselila se.
Zavrtěla jsem ocasem, ale ani to ji nerozveselilo.
Jsem provinilý pes.
Jdu smutnit na křeslo.