Thursday 30 April 2015

DEN 53: JAK LÉČÍ PES

Paničce není dobře.

To my psi moc dobře vycítíme.
Prý na to dokonce máme šestý smysl.
A taky potřebu s tím něco udělat, samozřejmě.
To je prostě naše psí povinnost.

Tak například Dorotka se tváří ustaraně.
Dlouze hledí paničce do očí a pak si vleze k ní do postele.

Jako dobrý.
Neříkám, že to tak nejde.

JÁ mám ovšem jinou strategii.

Začíná to teda podobně...

...dlouhý, významný pohled do očí...

...a pak paničce ožvýkáte ruku.


Hned se cítí líp!
To vám garantuju!
.
.
.
.
No a potom si vlezu k ní do postele.

Wednesday 29 April 2015

DEN 52: DOZNÁNÍ

No...tak jak bych to...
asi takhle: Pamatujete, jak se před pár dny panička strachovala, jestli nejsem nemocná?

No tak nejsem.

Tentokrát padly čtyři psí konzervičky.
Dorotčiny konzervičky, abych byla přesná.

A víte co?!

Ani se nestydím!
Byly vynikající.
Mnohem lepší než ty kočičí.

Akorát jsem nedostala večeři.

Asi umřu hlady.

Tak kdyby tady zítra nebyl další příspěvek, víte, co se stalo.

Tuesday 28 April 2015

DEN 51: VŠEDNÍ ŽIVOT CELEBRITY

Já vím, vy si všichni představujete, jak celé dny trávím v sofistikované společnosti.
Že denně potkávám samé soft coated wheaten terriéry
a nova scotia duck tolling retrievery a podobné cool psy.
Jak chodím na trendy párty a srkám tam šampus a chroustám Royal Canin granulky 
a dělám všechny ty věci, které dělají psí celebrity...

Skutečnost je nicméně mnohem prozaičtější.

Panička přijde domů a když leje jako z konve, jako například dneska...

tak vyloudím na paničce nějaké to žrádlo...



umyju nádobí....



zkontroluju blog...



a jdu spát jako každej jinej obyčejnej pes, co nepíše denně blogy :-)


Zííííííív!
Brounoc!

Monday 27 April 2015

DEN 50: PES SE PROSTĚ NEZAVDĚČÍ

Panička se dneska nějak zdržela na lovu.

Už jsme byly s Dorotkou trochu nervózní, protože venku hřímalo a blýskalo se a my si nejsme jisté, jestli na to máme štěkat nebo se radši schovat.

Ale neměly jsme paničku, tak jsme statečně čekaly na parapetu.

Konečně panička přijela, vešla dovnitř ... a co myslíte?

Že nas pochválila, jak jsme statečné?
Že byla potěšená, jak dobře jsme hájily dům?
Že nás pohladila a podrbala?

No dobře, POHLADILA nás a PODRBALA taky, to je fakt.

Ale pak povídá:

"Jenny, ty jsi nic nesežrala ani nezničila? Nejsi nemocná?!"

A sáhla mi na čumák, jestli nemám horečku.

Tak to vidíte, jak to dopadá, když je pes prostě HODNEJ!

Sunday 26 April 2015

DEN 48-49: PRAVĚKÝ INSTINKT

Moji předkové byli vlci.
Proháněli se pustými pláněmi, volní jako vítr a oháňky jim přitom vlály.
Vyli romanticky na měsíc.
Lehali u nohou svým prvním pánečkům a hřáli se s nimi u táborového ohně.

Co vám budu povídat - dělám to dodnes.

Teda kromě těch pustých plání, protože tam mě panička samotnou nepustí.
A kromě toho větru, ten nemám ráda, cuchá mi chlupy.
A samozřejmě kromě toho romantického vytí, protože kdo by vyl venku, když vevnitř je pohovka, že jo.

Ale oheň je cajk.

Protože oheň, oheň znamená BUŘTY!!!

Moji předci věděli, proč se přidat do lidské smečky.
Protože buřty v lese neulovíte.
A buřty jsou BOŽÍ!
Dobrý den, je ten buřt, prosím, volný?
Tak paničko, nepeč na to a peč!
Dotty, tvař se nenápadně a jdeme na to!
Panička vybrala samé fotky, na kterých se olizuju, což je hanebné zkreslování reality! Ve skutečnosti existuje také spousta fotek, na kterých upřeně zírám, nedočkavě posedávám či nekontrolovatelně slintám!

Friday 24 April 2015

DEN 47: KOST PATŘÍ PSU

To prý kdysi řekl nějakej Žižka.

Musel to být hrozně fajn člověk. Chytrej chlap. Sympaťák.
Měl naprostou pravdu.

Taková MORKOVÁ KOST...

Teda je to skoro rouhání, ale ta je možná, MOŽNÁ ještě lepší než plechovka.

Musím o ní jednou taky napsat báseň.

Akorát teď nemám čas.

HLODÁM.






Ještě hlodám.
(Hlodání, hlodání, všechny smutky zahání!)



Pořád ještě hlodám.
(Páč nikdo nemůže být smutnej, když má KOST!!)

Tak.

DOHLODÁNO JEST.

Ale pár dní si ji ještě nechám a budu ji blaženě olizovat.
Kost - to je prostě dlouhodobej projekt!

Thursday 23 April 2015

DEN 46: FILAJKY S MASOVOU PŘÍCHUTÍ

LIDI, my byly na LOUCE!!!!

Zrovna, když už jsem skoro zapomněla, jak to tam vypadá (a když jsem SKORO zapomněla na všechny ty povely, co už jsem tak pěkně uměla), tak mě panička za vzala na louku.

Za myšmama!

A furt tam jsou!
Mají nový díry, hele!!

Vůbec tam byla spousta novýho.


Tak například bzučáci.

Lítaj tam na kytky, bzučej, provokujou a panička mi zakazuje je chytat.
Prý by mě píchli do nosu a natekl by mi čumák do bambule.
Panička by mi asi nelhala, ale stejně si to radši ověřím.
Akorát jsem teda ještě žádnýho nechytla.


A taky tam jsou kytičky.
To je taková barevná tráva.
Panička mě u nich chtěla vyfotit.

Nejdřív jsem si nechtěla sednout.
Tak se panička zlobila.

Pak jsem si sedla.
NA ty kytičky.

A panička se zase zlobila.
S paničkou je to někdy těžký.

Ale pak jsem objevila FILAJKY!
A ty fakt voněly.
PO MASE!!!
A taky tak chutnaly *
Jo, jo, filajky jsou moc fajn.



Ale hlavně to byla zase MOJE LOUKA!
S mýma MYŠMAMA!
A těma masovýma FILAJKAMA.

Já su tak šťastná pes!!!
*) Až najdete lepší způsob, jak vyfotit psa s čumcem romanticky zabořeným do trsu fialek, tak mi dejte vědět. 
                         Záludná panička.




Wednesday 22 April 2015

DAY 45: WOOF! WOOF!

Jsem vzdělaný pes.
Umím štěkat ve dvou jazycích.
A trochu i psát.

Takže tady najdete můj blog v angličtině, pro vaše zahraniční kamarády.
A moje budoucí zahraniční fanoušky.
Což je, doufám, totéž!

Jen jsem trochu pozadu s překladem, ale pracuje se na tom!
Když se zrovna nečuchá, neštěká, nehlídá, neloví a nezlobí.
Pak se divte, že jsem pozadu!

http://jennygooddog.blogspot.cz/2015/04/day-1-great-trip.html

DEN 44: SUPER JENNY

Někteří z nás psů jsou nadaní speciálními schopnostmi.
Jsou to prostě super-psi.
Jako například já.

Mezi moje super-schopnosti patří především teleskopumák.
Hm.
Čumoskop.
Hmmm.

Na tom názvu budu muset ještě zapracovat.


Je to prostě výsuvný teleskopický čumák, který zcela v rozporu s přírodními zákony dokáže dosáhnout do míst, která mohou být (a v řadě případu BÝVALA) považovaná za nedosáhnutelná.

Bohužel, mezi paniččiny super-schopnosti patří odsouvání těch nejzajímavějších předmětů (čti ŽRÁDLA a ODPADKOVÝCH KOŠŮ) přesně za současnou hranici dosahu teleskopum... čumoskop...za současnou hranici dosahu.

Ale nevadí, já na tom pracuju.


Tohle je ovšem level "začátečník", i když pro Dorotku je to zatím také level "profi".


Jednou mě hlídala bezelstná paniččina kamarádka. 
Byla moc hodná. Nechala mi na stole celou večeři.
Protože pro koho jiného by byla, když od ní klidně odešla až do kuchyně, že jo.
Dobře na minutu, ne-li dvě!
Hodná kamarádka!!!


Tu a tam se nezasvěcení diví, proč stojí kuchyňský odpadkový koš na okně. 
Tak teď už se nedivíte, že jo.


Brnkačka - pro suchý chleba - pro šunku - mimo dosah (zatím).
Level "pro šunku" funuje i pro alternativu "čuchnout kočce do kožichu, když to nečeká".
Chi-chi-chi!

Akorát panička vždycky pozná, že jsem tam lezla.
Nechápu jak, je to prostě super-panička.

Pozn. Nápovědou by MOHLO být převržené křeslo, Jenny. Přemýšlej o tom. Tvoje super-panička.

Monday 20 April 2015

DEN 43: ÓDA NA PLECHOVKU

Ó, plechovko, ty jsi prostě nejvíc BOŽÍ,
když do tebe celý čumec nořím.

Mé srdce zcela roztaje,
jak vylizuji šťávu z okraje.

Vypadám tak blaženě a ladně,
když blízákem lovím malý kousek na dně.

Vůni plechovky vůbec nic není rovno,
snad jen když z nočníku vybírám kočičí //CENZUROVÁNO//

Plechovka je to nejlepšejší na světě,
i když k tomu nenajdu rým ve větě.

Ale to je vlastně celkem putna,
plechovka mi prostě strašně CHUTNÁ!





Sunday 19 April 2015

DEN 42: TA DRUHÁ

Každou chvíli se tu o Dottce zmíním, ale vlastně jsem vám ji ještě pořádně nepředstavila.
Tak to jdu napravit - tohle je Dorotka.

Ve skutečnosti je ve smečce dýl než já, ale o tom se nemluví, protože JÁ jsem velká šéfová.
Teda po paničce, samozřejmě!

Takováhle vystrašená, ustaraná myš to byla, když si ji panička vzala z útulku.

Ve smečce tenkrát byla ještě důstojná, stařičká Zara. Na chvíli jsme se dokonce potkaly všechny tři.

Teď už jsme jenom dvě a šéfuju tomu samozřejmě já.
Disciplína musí být, že jo. Až mě občas musí panička okřiknout, když zapomenu, že je Dottka mnohem menší než já.


Dorotka a Zara
Nechápu sice, proč bych si s ní nemohla kutálet, ale když si to teda panička nepřeje, tak budiž, no.

Nakonec je fakt, že i když je malá, štěkat umí Dottka pořádně. Když je potřeba seřvat nějakého drzého pěšáka pod oknem, opře se do toho tak, až drnčí tabulky.

A kdybychom ji neměli, neměla bych komu šéfovat.
Což by byla teda FAKT škoda.

Akorát do tý postele by nás panička mohla brát obě. ¨
Já například krásně hřeju!
Kompletní smečka
A umím se postarat, aby panička nezaspala!
To jí takhle strčíte čumák do obličeje...






Takhle pěkně jsme si hrály na zakousnutého psa



Dotty smí s paničkou do postele a já NE!






DEN 40-41: VETŘELEC!!!


To si takhle poklidně sedím na Smečkovišti.

Kolem jaro. Pohoda.
Kvetou různý kytky, po kterých nesmím šlapat.
Tak to dělám, jen když se panička nedívá.

V keřích cvrlikají roztomilí ptáčci.
(To je verze pro paničku. Ve skutečnosti je to drzá, malá verbež, která nemít tu nespravedlivou výhodu, že má takový ty mávadla-lítadla, tak jsem ji dávno zchroustla!)

No a tak si sedím a nechávám se fotit pro Blog, abyste všichni viděli, jak jsem krásná a inteligentní....

....a najednou navětřím...kouknu...nevěřím očím, ale je to tak...NA VEDLEJŠÍ ZAHRADĚ JE PES!!!

Úplně cizej, drzej, černej...fenka.
Na MOJÍ vedlejší zahradě, kde nikdy nikdo není.

A ještě hůř - vypadá skoro stejně jako JÁ?!!


Samozřejmě jsem dostála své smečkové povinnosti a vetřelce jsem strašně seřvala.
Dorotka mi pomáhala.
Ale co byste řekli?!
Ono to na mě přes plot vřeštělo taky.
Prý co dělám na JEJÍ vedlejší zahradě?!

Prostě škandál.

A nejhorší bylo, že naše paničky nás vůbec nenechaly, abychom si to vyříkaly pěkně čumák v čumák.
Já už bych té opelichanici ukázala, zač je toho loket.
Teda loket ne, protože ten psi nemají. Skoro.
Ukázala bych jí, zač je toho zuby.
Vrrrr!

Ale nakonec jsem přece jen vyhrála.
Cela ta vedlejší podezřelá banda se zdekovala, i s tou černou provokatérkou.
Těsně před tím, než si mi podařilo poddolovat plot.
Aspoň to mám připravený na příště, kdyby zase přijeli!


Tady ji vidíte. To je ona!!! Vidíte, jak se drze tváří?!


Friday 17 April 2015

DEN 39: SPÁLILA JSEM SI ČUMÁK

Panička říkala, že bych si prý měla míň stěžovat.
A míň psát o žrádle.

No jo, to se snadno řekne.
To bych se vám ale vůbec nemohla svěřit s tím, že jsem si spálila ČUMÁK!

Uznávám, panička mi to říkala.
Stála u sporáku, nabírala polívku (BOŽÍ polívku s kousky hovězího MASA!!!) a povídala: "Uhni, Jenny, spálíš si čumák."

No a já jsem neuhnula.
A spálila jsem si čumák.

Já vím, není to zas tak moc dramatická story.
Ale už jste někdy měli spálený čumák?!
No tak vidíte.
Já jo.


DEN 38: SLAVNOSTNÍ OTEVŘENÍ

Panička přišla domů pozdě.
Prý byla na nějakém slavnostním otevření.

To chápu.
Slavnostní otevření jsou hrozně důležitá věc.

Zažívám jich denně několik a každé si fakt užiju.

Tak třeba slavnostní otevření DVEŘÍ.
Moc důležité.
Moc vzrušující.

Panička jde ráno ke dveřím na zahrádku a OTEVŘE je!
Jako jasně, těmi malými klapacími dvířky můžu vyběhnout ven kdykoli, ale to prostě není to samé.
S tím pocitem, když vám šéfová smečky vlastnoručně otevře celé dveře, se to vůbec nedá srovnat.
Jako kdyby se před vámi otevíral celý svět!
Je třeba vyletět ven tryskem, nabourat přitom na futer, protože to nestihnete vytočit, řítit se po schodech na zahrádku a štěkat jako na lesy, aby všechny kočky věděly, že BĚŽÍM VEN!

A pak tu mám slavnostní otevření PLECHOVKY ŽRÁDLA!
To je to nejdůležitější ze všech.
Nejvíc, nejvíc vzrušující.

To čekáte v kuchyni.
Nohy vám tančí vzrušením.
Blízák visí na prsa.
Šlapete po Dorotce.

Očima sledujete každý nejmenší pohyb, abyste to nezmeškali.

A pak to přijde.....LUP!!!
BOŽI, BOŽÍ ZVUK.
Nejlepšejší zvuk na světě.

Tak doufám, že si panička to slavnostní otevření taky tak užila!

Wednesday 15 April 2015

DEN 37: ŽIVOT NENÍ FÉR A BORŠČ NENÍ PRO KOČKU!

Panička má pořád bolavou tlapku, takže na myší louku nejezdíme.

Vynahrazuju si to na zahrádce, ale už se těším, až zase pročuchám myši.

Musím si ale postěžovat.
Život není fér.
Život je pod psa.
Život je - je strašné to vyslovit - pro kočku.

Teda přesněji život ne, zato ŽRÁDLO ano.
A to je v podstatě jedno a to samé.

Například dneska.

Panička dojedla a nechala v hrnku trochu polívky.
Řekli byste, že to je samozřejmě pro pejsky, že jo.
Žádného slušného člověka by přece ani nic jiného nemohlo napadnout, že jo. 

A najednou koukám - on to ŽERE KOCOUR!!!!!

Paničkóóó! To není FÉR!!!

Co je na stole, to je přece pro malé hodné pejsky.
Hele, jak smutně koukám!

Nebudu vás napínat.
Nedala mi.
Paničku miluju, ale stejně to NENÍ SPRAVEDLIVÉ!
Jdu trucovat na pohovku.

Něco je na stole!
A žere to KOCOUR!
Copak to nebylo pro pejsky?
Pro hodné, malé pejsky?
Já to, paničko, nechápu :-(
P.S. Možná vám připadá, že si pořád stěžuju. Tak to si teda nestěžuju. Jen poctivě reportuju, no. To na stole byl hovězí boršč. Tak mi neříkejte, že VY byste nešli trucovat na pohovku.

Tuesday 14 April 2015

DEN 36: NOC POD HVĚZDAMI

Ilustrační foto - do tohohle pelíšku jsem nemohla!
Panička mě zapomněla venku!

Teda přesněji špatně otočila tím chytrým kolečkem na psích dvířkách.
Bezelstně jsem uprostřed noci usoudila, že je čas jít se proskočit na zahrádku.

Ven to šlo snadno.

Trochu jsem si začuchala.
Štěkla na drzé kočky, co tam sice nebyly, ale mohly být!

Pak hupky, šupky, zpátky domů...A ZRADA!!!
Strčím čumákem do dvířek...nic.
Plácnu do nich tlapkou...a ono zase nic.
PLÁC! PLÁC! PLÁC!!! PLÁCPLÁCPLÁCPLÁC!

Nepovolily.
Nikdo mě neslyšel.

Tak jsem strávila smutnou a osamělou noc na verandě.
Úplně sama, samotinká.
Opuštěná pesa.

Stočená do klubíčka na dvojmo přeložené načechrané peřině.
Pod kterou je tlustá matrace z pohovky.

No dobře, dobře, je to teplé, měkké, pohodlné....
ale já chtěla DOMŮ za smečkou!

Panička se mi teda ráno strašně omluvila, ale pak to zazdila poukázáním na to, že si za to můžu sama.
Kdybych prý nežrala venku hnusy, nemusela zavírat dvířka a nespletla by se, když je chtěla zase otevřít.

Teda, paničko, že se nestydíš! Takhle vinit ubohou oběť vyobcování z pelíšku!

Dneska večer mě ven nedostanou, ani kdyby se kočky pářily přímo na verandě.

Monday 13 April 2015

DEN 35: JE MI POD PSA

Našla jsem na zahrádce neuvěřitelný hnus.

Sežrala jsem to.

Vyblila jsem to v pokoji na podlahu.

Teď nesmím zpátky na zahrádku.

Život je pes.

Jdu spát.

DEN 34: JSEM ROMANTIK!

Jsem prostě romanticky založená.
Jak vidím tu přírodu!
To jaro!
Ty narcisky!

Nemůžu si pomoct.

Toho člověka na zemi je prostě třeba OBLÍZAT, OBLÍZAT, OBLÍZAT!!!!!!!

https://vimeo.com/124796584

Sunday 12 April 2015

DEN 32, 33 a 34: HLADOVÉ DNY

Tak jsme zase byli na Smečkovišti.

A řeknu vám, byl to očistec!
Takových dobrých věcí kolem!
Takového JÍDLA!!!

A myslíte, že mi dali?!
HOUBELES.
Musela jsem se PÁST!
Musela jsem chroustat BRAMBOROVÉ SLUPKY abych vůbec přežila!

Ani můj pohled věrného psíčka nefungoval.
Panička má prostě strašně drsné kamarády.

Nezbylo mi, než to vzít do vlastních tlapek.

Sežrala jsem pár nehlídaných mufinů.
Zvrhla jsem na sebe nehlídaný plech s kotletami.
(To byl smutný okamžik, protože kotlety mi sebrali! Ale zlila jsem se olejem, takže jsem byla nádherně mastná, chutná a voňavá. Olizovala jsem to ze sebe celý večer. To bylo BLAHO!)
Sežrala jsem dva zbytky večeře dvěma různým lidem.
Umyla jsem nespočet talířů.
Něco ti prozradím, paničko - víš, jak jsi našla pod pohovkou ten prázdný obal od plátkového sýra? Tak ten původně nebyl prázdný! Teď už je.
No prostě dělala jsem, co jsem mohla.

Jako uznávám, dostala jsem každý den snídani. A svačinu. A večeři. Ale to se vůbec nepočítá.
Víte, kolik toho takový pes naběhá při obraně Smečkoviště?
To se pak nedivte, že vyhládne.
Ale stejně to bylo BOŽÍ!!!

Nemáte nějaké žrádlo pro malé pejsky?
To Dottka je nadšená furt