DEN 80: NĚCO NA TOM MÍČKU JE

Všichni jsou normální, jenom já jsem letadlóóóó!

Uííííí!

Míííčeéééék!

Jóóóóóó!

Moment!

Zrada!

PANIČKO!

Tys to NATÁČELA?!!

DAY 79: ZDE JSOU MYŠI!

Panička přišla domů nějaká smutná a utahaná.

Nerozveselilo ji dokonce, ani když jsem jí podrápala koleno a narvala čumák do oka, takže to bylo vážné.

Myslela jsem, že procházka teda asi padá, ale to jsem se pletla.


Šly jsme ven. A do LESA!!!

Bylo tam strašně moc cestiček.

A strašně moc čuchání.

A potkaly jsme MYŠ!

To si takhle s Dorotkou ťapkáme, čucháme sem a čucháme tam a najednou pár kroků před námi sedí na cestičce MYŠ.

Jako prostě sedí, chápete?!
Jako pecka.
I když pecky teda nesedí. Pecky spíš jako leží.
Tahle myš neležela.
Seděla a DRZE KOUKALA!

A já teda taky koukala, celá štajf.

Myš si mě změřila, otočila se ODEŠLA do trávy.


V tu chvíli mi došla ta nebetyčná DRZOST, ale to už bylo pozdě, protože panička držela vodítko a byla ve střehu.

Vyluxovala jsem to tam čumákem tak důkladně, že jsem si skoro obrousila fousy, ale myš už byla samozřejmě fuč.

Tak si píšu na seznam významných míst k myší louce taky MYŠÍ LES!

Psí život je prostě báječný, když je plný myší!!!

DEN 78: TO BYLO O FOUS!

Panička přinesla něco nádherně šustivého.
Což by správně mělo taky znamenat strašně dobrého,
A vhodného pro hodné pejsky.

Přitom se panička rozhlížela, kde má kocoura Zachariáše, což ve mně vzbudilo strašné podezření:
Co když chce tu úžasnou šustivou strašně dobrou věc DÁT JEMU?!!!

Zaujala jsem strategickou pozici (buď si mě všimneš, nebo se přerazíš) a nasadila výraz hodného, leč hladového pejska....

...a tahle fotka zobrazuje okamžik, kdy mi to došlo...

...byla to ODČERVOVACÍ PILULKA!
Fujtajbl, to teda bylo o fous!
Naštěstí ji nakonec přece jen dostal Zak.

Musím být trochu opatrnější a žebrat, až když jsem si jistá, co má panička v ruce.
Ale zase...co když někdy něco zmeškám?!
To jsou strašná životní dilemata, to vám povím!

Naštěstí to má happy end.
Dostala jsem mlíčko!
Miluju mlíčko.
A když něco miluju, tak to rychle chlemtám.
A pak jsem celá omlíčkovaná.

Což vůbec nevadí, protože mlíčko je BOŽÍ!
I za ušima!

DEN 77: JAK ŠEL ČAS...

No tak nejdřív jsem samozřejmě byla štěně.

Určitě jsem byla roztomilá a okouzlující, akorát si na to teda moc nepamatuju. Ale asi je to dobře, protože to prý jinak nebylo nic moc.

Pak jsem byla v útulkovém depozitu. Byla tam spousta kámošů a já jim všem šéfovala. Aspoň tak si to pamatuju JÁ.

Když si mě tam vyzvedla panička, nebyla jsem si tak docela jistá, do čeho jdu. Tak jsem byla radši preventivně hodná a celou cestu autem jsem ležela jako pecka jejímu kamarádovi na klíně.

To bylo naposled, co jsem byla hodná, říká panička. Ale to ona jen tak špásuje.

Pak jsem měla stádium "hrozně chlupatá".

Vidíte ty uši? Super, že jo?

To bylo moje rebelské období.

Zvažovala jsem piercing, ale pak jsem udělala scénu při očkování a panička mi vysvětlila, že piercing taky píchá, tak jsem to zase zavrhla.

Z chlupatosti a  nohatostí jsem posléze vyrostla a stala jsem se krásně uhrančivě černou a lesklou.
Doufala jsem v nějakou filmovou kariéru, ale vzhledem k tomu, že pouze dvě fotky se povedly tak, že jsem na nich nebyla vidět jako rozmazaná černá čára, neměla jsem dost velké portfolio, aby si mě v Hollywoodu všimli. Jejich škoda.

Poté následovalo moje filozofické období (znáte to - meditace, rozjímání, hluboké ponoření do svého podvědomí, uvažování o cestě, kterou se dál vydám, o smyslu života a vesmírů a vůbec), které trvalo cca 15 minut.










Nakonec jsem se rozhodla pro literární kariéru, a taky panička zmiňovala, že by mi vůbec neuškodilo, kdyby se ze mě stal HODNÝ PES...a tak vznikl tenhle BLOG. A takhle mě znáte....šílenou a geniální a vzornou a ne-zas-tak-vzornou, majestátní a rozpustilou, ale za všech okolností s opravdu UHRANČIVÝM POHLEDEM!

 KUK! 

DEN 76: JSEM STÁLE HODNĚJŠÍ PES

Ten pokrok je prostě vidět.
Je hmatatelný.
Dokonce do něj můžete i šlápnout!

Tady je důkaz:

Pravda, nabourala jsem se paničce do tašky.
A vytáhla jsem odtamtud kilovku cukru a rozcupovala ji.
A rozházela cukr po celé chodbě.

Ale sežrala jsem sotva DVACET DEKA!!

Jestli tohle není pokrok, tak už nevím, co.

DEN 75: JAK SE TO MÁ S MÍČKEM

Popravdě, moc celé to nadšení nad míčky nechápu.

Jako jo, jsou kulatý.
A kutálej se.
Fajn.
To ovšem nutně neznamená, že je musíte honit jako šílení, že jo.

Ale tu a tam...tu a tam je to legrace.

Na chvíli.

No dobře, možná na trochu delší chvíli

Nesahej mi na můj míček! Sledujete, jak profesionálně ho umím nosit...ehm..upustit...ehm...žužlat!

DEN 74: TAKOVÉ TO DOMÁCÍ ŠMRDOLENÍ

To nás tak někdy popadne...

Přesněji řečeno tak dvakrát, třikrát za večer.
Nejlíp, když si panička pěkně tiše čte nebo kouká na film.

To se bez jakéhokoli důvodu s Dorotkou obě najednou odněkud vynoříme a začneme se okolo paničky ochomýtat, hemžit, oblézat a mrcasit...prostě jedním slovem se šmrdolíme.

Zahrnuje to stepování na místě s doprovodem visícího blízáku a vrtivého ocasu.

Poskakování a hravě ožužlávání libovolných končetin, které máme na dosah.

Vzájemné okusování, šlápání si po hlavě a paniččiných nohách.

Ducání hlavou do koček.

A šplhání po paniččiných nohách a hlavě (zadní nohy nohy, přední nohy hlava. Je hrozně praktické být čtvernožec!)

A když je pak panička dostatečně pošlapaná a oslintaná, tak si jdeme zase lehnout. A už se těšíme, jak si příště zase pěkně zašmrdolíme.