DEN 39: SPÁLILA JSEM SI ČUMÁK

Panička říkala, že bych si prý měla míň stěžovat.
A míň psát o žrádle.

No jo, to se snadno řekne.
To bych se vám ale vůbec nemohla svěřit s tím, že jsem si spálila ČUMÁK!

Uznávám, panička mi to říkala.
Stála u sporáku, nabírala polívku (BOŽÍ polívku s kousky hovězího MASA!!!) a povídala: "Uhni, Jenny, spálíš si čumák."

No a já jsem neuhnula.
A spálila jsem si čumák.

Já vím, není to zas tak moc dramatická story.
Ale už jste někdy měli spálený čumák?!
No tak vidíte.
Já jo.

DEN 38: SLAVNOSTNÍ OTEVŘENÍ

Panička přišla domů pozdě.
Prý byla na nějakém slavnostním otevření.

To chápu.
Slavnostní otevření jsou hrozně důležitá věc.

Zažívám jich denně několik a každé si fakt užiju.

Tak třeba slavnostní otevření DVEŘÍ.
Moc důležité.
Moc vzrušující.

Panička jde ráno ke dveřím na zahrádku a OTEVŘE je!
Jako jasně, těmi malými klapacími dvířky můžu vyběhnout ven kdykoli, ale to prostě není to samé.
S tím pocitem, když vám šéfová smečky vlastnoručně otevře celé dveře, se to vůbec nedá srovnat.
Jako kdyby se před vámi otevíral celý svět!
Je třeba vyletět ven tryskem, nabourat přitom na futer, protože to nestihnete vytočit, řítit se po schodech na zahrádku a štěkat jako na lesy, aby všechny kočky věděly, že BĚŽÍM VEN!

A pak tu mám slavnostní otevření PLECHOVKY ŽRÁDLA!
To je to nejdůležitější ze všech.
Nejvíc, nejvíc vzrušující.

To čekáte v kuchyni.
Nohy vám tančí vzrušením.
Blízák visí na prsa.
Šlapete po Dorotce.

Očima sledujete každý nejmenší pohyb, abyste to nezmeškali.

A pak to přijde.....LUP!!!
BOŽI, BOŽÍ ZVUK.
Nejlepšejší zvuk na světě.

Tak doufám, že si panička to slavnostní otevření taky tak užila!

DEN 37: ŽIVOT NENÍ FÉR A BORŠČ NENÍ PRO KOČKU!

Panička má pořád bolavou tlapku, takže na myší louku nejezdíme.

Vynahrazuju si to na zahrádce, ale už se těším, až zase pročuchám myši.

Musím si ale postěžovat.

Život není fér.

Život je pod psa.

Život je - je strašné to vyslovit - pro kočku.

Teda přesněji život ne, zato ŽRÁDLO ano.

A to je v podstatě jedno a to samé.

Například dneska.

Panička dojedla a nechala v hrnku trochu polívky.

Řekli byste, že to je samozřejmě pro pejsky, že jo.

Žádného slušného člověka by přece ani nic jiného nemohlo napadnout, že jo. 

A najednou koukám - on to ŽERE KOCOUR!!!!!

Paničkóóó! To není FÉR!!!

Co je na stole, to je přece pro malé hodné pejsky.

Hele, jak smutně koukám!

Nebudu vás napínat.

Nedala mi.

Paničku miluju, ale stejně to NENÍ SPRAVEDLIVÉ!

Jdu trucovat na pohovku.

Něco je na stole!

A žere to KOCOUR!

Copak to nebylo pro pejsky?

Pro hodné, malé pejsky?

Já to, paničko, nechápu :-(

P.S. Možná vám připadá, že si pořád stěžuju. Tak to si teda nestěžuju. Jen poctivě reportuju, no. To na stole byl hovězí boršč. Tak mi neříkejte, že VY byste nešli trucovat na pohovku.

DEN 36: NOC POD HVĚZDAMI

Ilustrační foto - do tohohle pelíšku jsem nemohla!

Panička mě zapomněla venku!

Teda přesněji špatně otočila tím chytrým kolečkem na psích dvířkách.
Bezelstně jsem uprostřed noci usoudila, že je čas jít se proskočit na zahrádku.

Ven to šlo snadno.

Trochu jsem si začuchala.
Štěkla na drzé kočky, co tam sice nebyly, ale mohly být!

Pak hupky, šupky, zpátky domů...A ZRADA!!!
Strčím čumákem do dvířek...nic.
Plácnu do nich tlapkou...a ono zase nic.
PLÁC! PLÁC! PLÁC!!! PLÁCPLÁCPLÁCPLÁC!

Nepovolily.
Nikdo mě neslyšel.

Tak jsem strávila smutnou a osamělou noc na verandě.
Úplně sama, samotinká.
Opuštěná pesa.

Stočená do klubíčka na dvojmo přeložené načechrané peřině.
Pod kterou je tlustá matrace z pohovky.

No dobře, dobře, je to teplé, měkké, pohodlné....
ale já chtěla DOMŮ za smečkou!

Panička se mi teda ráno strašně omluvila, ale pak to zazdila poukázáním na to, že si za to můžu sama.
Kdybych prý nežrala venku hnusy, nemusela zavírat dvířka a nespletla by se, když je chtěla zase otevřít.

Teda, paničko, že se nestydíš! Takhle vinit ubohou oběť vyobcování z pelíšku!

Dneska večer mě ven nedostanou, ani kdyby se kočky pářily přímo na verandě.

DEN 35: JE MI POD PSA

Našla jsem na zahrádce neuvěřitelný hnus.

Sežrala jsem to.

Vyblila jsem to v pokoji na podlahu.

Teď nesmím zpátky na zahrádku.

Život je pes.

Jdu spát.

DEN 34: JSEM ROMANTIK!

Jsem prostě romanticky založená.
Jak vidím tu přírodu!
To jaro!
Ty narcisky!

Nemůžu si pomoct.

Toho člověka na zemi je prostě třeba OBLÍZAT, OBLÍZAT, OBLÍZAT!!!!!!!

https://vimeo.com/124796584

DEN 32, 33 a 34: HLADOVÉ DNY

Tak jsme zase byli na Smečkovišti.

A řeknu vám, byl to očistec!
Takových dobrých věcí kolem!
Takového JÍDLA!!!

A myslíte, že mi dali?!
HOUBELES.
Musela jsem se PÁST!
Musela jsem chroustat BRAMBOROVÉ SLUPKY abych vůbec přežila!

Ani můj pohled věrného psíčka nefungoval.
Panička má prostě strašně drsné kamarády.

Nezbylo mi, než to vzít do vlastních tlapek.

Sežrala jsem pár nehlídaných mufinů.
Zvrhla jsem na sebe nehlídaný plech s kotletami.
(To byl smutný okamžik, protože kotlety mi sebrali! Ale zlila jsem se olejem, takže jsem byla nádherně mastná, chutná a voňavá. Olizovala jsem to ze sebe celý večer. To bylo BLAHO!)
Sežrala jsem dva zbytky večeře dvěma různým lidem.
Umyla jsem nespočet talířů.
Něco ti prozradím, paničko - víš, jak jsi našla pod pohovkou ten prázdný obal od plátkového sýra? Tak ten původně nebyl prázdný! Teď už je.
No prostě dělala jsem, co jsem mohla.

Jako uznávám, dostala jsem každý den snídani. A svačinu. A večeři. Ale to se vůbec nepočítá.
Víte, kolik toho takový pes naběhá při obraně Smečkoviště?
To se pak nedivte, že vyhládne.
Ale stejně to bylo BOŽÍ!!!

Nemáte nějaké žrádlo pro malé pejsky?

To Dottka je nadšená furt